Divadlo Hybernia, praha 1 – od 15. Září 2012 každou neděli v 11 a 15 hodin
Hrají a zpívají:
Bára Basiková / Kamil Střihavka / Jiří Zonyga / Jiří Štědroň / Petr Kutheil /
Lucie Černíková / Ivana Korolová / Michaela Nosková / Michaela Sejnová /
Petra Doležalová / František Pytloun / Kristýna Leichtová / Martina Pártlová /
Felix Slováček Ml. / Genny Ciatti / Miroslav Hrabě / Peter Strenáčik / Jaromír
Holub / Jaroslav Klein /Gabriela Urbánková/ a mnoho dalších
Námět: Dr. Jan Pixa, scénář: Alena a Jan Pixovi, hudba: František Pytloun, Petr Kutheil, Tomáš Beran, scénická hudba a hudební aranže: Tomáš Beran, texty/hudba: Kristýna Pixová, choreografie: Petra Parvoničová, kostýmní výtvarnice: Evženie Rážová, scéna: Martin Černý, režie: Jaroslav Hanuš, producent: Lenka Pixová – Průšová
O muzikálu:
Muzikál Kapka medu pro Verunku vznikl na motivy pohádkového příběhu dr. Jana Pixy. K původnímu příběhu jsme přidali další postavy a prostředí, zápletky a peripetie. Na tvorbě muzikálu se podílely tři generace, které vytvořily nové, doslova multigenerační představení, v němž by si mohl každý něco najít – v příběhu, hudbě, v postavách a nakonec i v obsazení (nejmladšímu herci je deset a nejstaršímu sedmdesát). Proto doufáme, že muzikál Kapka medu pobaví a snad i řekne něco víc nejen dětem, ale všem generacím, každému, kdo se na něj přijde podívat.
Příběh je sice pohádkový, ale většina příběhů, a hudební díla nevyjímaje, je vlastně svým způsobem pohádka – Rusalka, Louskáček, ale i Tři mušketýři, Quasimodo a Ordinace v růžové zahradě.
Všechny klasické pohádkové příběhy končí stejně – svatbou. Vždycky byla svatba veliká převeliká, a co bylo dál? A právě tady, kde jiné pohádky končí, náš příběh začíná. Kapka medu je o tom, jak to bylo, nebo mohlo být, po svatbě Popelky, Zlatovlásky a Hloupého Honzy. Klapalo jim to? Uměli vládnout? Neudělali náhodou někde chybu? A jestli platí, jak se v naší pohádce říká, že být dobrým králem neznamená ještě být dobře ženatý a být dobře ženatý ještě neznamená být dobrým králem.
Při té multigenerační spolupráci jsme se i navzájem učili a ti starší přejímali od mladých i některé současné výrazy. Například: pěkná píseň byla „pecka“, povzbuzení „to dáš“ bylo provázeno sebekritickým „to nedám“, něco bylo bomba, něco bylo hustý, něco in a něco out, mladí byli happy a starší v normálním staromódním stresu. Naučili jsme se něco si vyguglovat, zjistili jsme, že existuje něco podivného, čemu se říká face, a teď pracujeme na Evžence Rážové, aby si alespoň zřídila mail.
A když to všichni dají a bude to pecka, tak budeme happy nakonec všichni.
Alena a Jan Pixovi